hurá na Slovensko II.
Spišský Hrad
Jestli chcete být šokováni, tak k němu přijeďte z tzv. „druhé strany“. Žádný strach: placené parkoviště tam je, výjimkou není ani občanka tmavší pleti s bandou děcek a s motykou, která v již „sklizené“ oračce bramborového pole hledá zapomenuté střípky úrody.
Jo a ještě výstup k hradní brance: zde můj obligátní výrok „tak tady bych vyloženě chtěla nosit nahoru vodu“ nabyl nepopsatelné hmatatelnosti. Na převýšení o 200m nadm. výšky jsem zvyklá, ale ne pěšky...
U pokladny jsme narazili na občana Polska, který si verbálně hrál na občana Německa, a dožadoval se placením korunou českou. I takhle vypadá mezinárodní turistika:o) Nastávající vstup na nádvoří člověka nadchl, no bodejť by ne, po takové fušce v kopci, a docela problém určit, co a jak vidět dřív. Děla, hradby a výhled, amfiteátr... a syslové. Hafo syslů, takže draace mělo o zábavu postaráno. Syslí komunita ovládla notnou část pozemku, vykukovali z nor, odnášeli pohozené oříšky, nezřídka se mihli v bezprostřední blízkosti vaší boty. Těžko přetěžko jsem hlodavce opouštěla, a vkročením do prostor „hradu“ (neb ten ooooobrovský prostor, který jsme si prohlíželi zhruba hodinu, byl pouhým podhradím) mi spadla čelist. Jako ono to pokračuje dál? A také výš?
Mno, raději zvolte oficiální vchod, tedy ten plný středověkého reje, toalet, průvodců a především obytné části hradu. Ono je na co koukat, protože rozsáhlé rekonstrukce učiní z návštěvy hradu celodenní výlet. Vcelku chápu honosení se titulem „nejrozlehlejší hrad střední Evropy“, protože 4,5 ha už je prostorem maloměsta. Stejně jako Strečno jde o opravené torzo hradu, ale nechybí ani místnostní expozice, opravená kaple, výstavy zbraní, mučidel a dalších nutností patřících ke středověku. K naší velké úlevě nepršelo, protože čtyři kiláky ve slejváku, to už by mi asi krapet víc kapalo na maják.
Kromě kolonie syslů jsem identifikovala poštolku a posléze dvě další. No dokážete si představit větší nádheru, než křik dravce střemhlav se vrhajícího se z hradeb? Zvukové kulisy, které má člověk vryté v paměti pouze z pohádek, se stávají skutečností, a k pocitu absolutní dokonalosti už mi chyběl pouze na obzoru klusající impozantní hřebec rázu „frízský“ v sedle s rytířem, a taky na obloze kroužící drak. Ale to už by musel jedinec trošku hulit...:o)
Z hradu jsme museli oklikou, protože moje poznámka „tam bylo asi napsáno, že mříž v šest zavírají, ne?“, se po kilometrovém pochodu ukázala býti pravdivou a tudíž nás vystrčili vchodem opačným. Tři hodiny vevnitř byly opravdu málo a procházka okolo hradeb mě utvrdila v přesvědčení, že zavírání druhé brány o hodinu dřív je součástí prohlídky pro skutečné nadšence, kteří touží zažít hrad „ze všech“ stran. Jenom to sluníčko mohlo se zlomenými paprsky vydržet, a kdyby paní s motykou a celý její kolektiv mezitím odešli, možná bychom k Auku nemuseli zbytečně spěchat.
A propos, na Spišském hradě se natáčelo Dračí srdce. Ano, tady také. Muhehe.
Daja Swito
Sysel, syčet, sypat...
Schvácená.
