Probuzení do soboty... uhm... Jak se říká stavu , kdy poklidně sníte a ze spánku vás vytrhne myšlenka „zapomněla jsem!“? Takže žádné spaní až do osmi. Pásmo negativních vjemů a nepříjemných zpráv pokračuje, a aby to mělo šťávu, mísí se s dávkami sentimentu a lítosti, nad záznamy nezapomenutelných let minulých. Všechno je nejspíš fuč: pospolitost, dravá energie, kreativita, hybná síla i životní krédo. Emoce, u kterých se víc svírá srdce, místo hřejivého pocitu.
Před druhou hodinou mířím odlovit koně, přestože se mi nikam ani trošku, absolutně a vůbec nechce. No že jsem tam vůbec chodila. Je možné spatřit své osobní zvíře, a okamžitě dostat chuť ho zabít, stáhnout, vykostit a sežrat? Ano, pokud přijde bez masky za tisíc KáČé. Kdyby mu z obou očí neteklo, neřeknu půl slova, ale tohle mě rozzuří. Proč to pitomé zvíře neztrácí zdravotní pomůcky v pracovním týdnu?
Už kvůli náročné organizaci, spočívající v paranoie „já se radši nebudu těšit, abych pak opět neutřela“, vyrážím vstříc akci, na kterou se mi dneska fakt nechce. Nutkání zlikvidovat čtyřnohý dopravní prostředek cestou ještě sílí a kladu si otázku, jestli je vhodné přijet do společnosti otrávená na nejvyšší obrátky. Co třeba decentní pololež? Sorry, včera jsem sežrala pět kilo třešní přímo ze stromu a jsou horší než květnový jelen...
Věřím, že existují místa, která neutralizují špatné stavy mysli: aneb jak málo stačí k radosti. Třeba ocumlané prsty od telete vyhřívajícího se v záři táboráku.
draace
Všem vám děkuji za krásný konec soboty.
Jinak letošní znělky reklamních blogů na Nově jsou extrémně hnusné, odporné, odpudivé.
Ještě víc než oranžové busy SA.
A strašně moc se mi stýská.
