Bohužel, nedobyt.
O časové tísni týkající se návštěvy Oravského hradu jsem psala minule, ale tím dobrodružství zdaleka nekončilo, protože když jsme se vstříc Oravě řítili, všimla jsem si zříceniny na pravé straně silnice. A že se k ní podíváme, hned po Oravě.
Kousek od Ružomberka leží obec Likava a na kopci za ní trosky stejnojmenného hradu. Vřele doporučuji na něj zaostřit, a ještě lépe se přiblížit, protože tahle „ruina“ je, zjednodušeně vyjádřeno, skutečně impozantní. Budiž pochválena má schopnost postřehnout detaily, protože pomalu jsme kvůli časové tísni rozhodně nejeli.
Čas prudil i po hektické a vyprošené návštěvě Oravy. Než naši uvězněnou skupinu ochranka z hradu propustila, počalo se zákeřně šeřit, a hrozilo, že se k Likavě za světla nedostaneme. Takže opět „rychle a zběsile“. Obec Likava je malebné místo, ale poněkud zrádné, co se týče přístupových cest k hradu: zhruba pět vteřin jsme řešili, jestli „Auko“ (modrá astra přišla ku své nálepce zcea spontánně, žádné nucené pojmenovávání:o) zaparkovat a pokusit se nahoru vyběhnout v traťovém rekordu, anebo risknout terén v neterénním autě. První alternativa se ukázala býti naivní, nahoru bychom se pěšky nedoplazili dřív než za tmy, takže volba „zničit auto“ byla rozhodně prospěšnější.
A tak jsme „orali brambory“, cestou – necestou. Nejdříve v uzoučkém úvozu plném šutrů, posléze po louce, převýšení o nějakých 100m nadm. výšky sem anebo tam… Auko už beztak bylo zablácené, co na tom, že se někde pasou krávy. Po cross-country jsme se s radostí napojili na zpevněnou lesní cestu, která prokazatelně mířila k hradu, takže jsme přestali řešit přítomnost červené turistické značky, hrozilo už pouze to, že náš „pseudodžíp“ nebude kde otočit. Znáte to: romanticky laděná lesní cestička je zároveň i neromanticky úzká.
Obava byla oprávněná (hahaha). Cesta končila u „brány“ již dvě hodiny zavřeného hradu. No ona to vlastně nebyla brána, nýbrž obrovská mříž s několika cedulkami, z nichž nejčastější byla „nebezpečí úrazu – vstup pouze s placeným doprovodem“. Jako my bychom klidně zaplatili, a rádi, ale jaksi nebylo komu. Zbývalo vyřešit, zdali elegantní sedan Auko bude schopné tuhle štreku absolvovat ve zdraví na couvačku, ale předtím jsme přece jenom vyzkoušeli různým „popostrkáváním“ nadoraz Opel otočit. A i přes padající tmu úspěšně, aniž bychom se zřítili z tamější stráně, heeeč:o)
Během opatrného sjíždění jsem položila záludný dotaz, a to jestli pojedeme stejnou cestou – necestou, jako předtím. A že prý ne, že tahle lesňačka určitě vede někam do vesnice či jinam, kudy se dostaneme na státovku. Můj šestý smysl mi napovídal hned několik alternativ týkajících se zákazu vjezdu, kterého jsem si dole v Likavě stihla všimnout: co třeba vjezd do pole v podobě metr hlubokého bahna, velkou vodou stržený mostek anebo lesními mužíky oblíbená závora? No a ona tam fakt byla, hahaha. Závora s pečlivým zámkem, mezi námi a vesnicí. Ta nezřízená radost, že strany draacete, když se za zatáčkou vyloupla a usmála se na nás svým červenobílým vzorkem… Většina řidičů by asi návaly jásotu „kdo měl pravdu? hahahaaaaa…“ duševně neunesla, s ohledem na fakt, že jsme se museli složitě drápat zpátky, a poté „krokem“ sjíždět cestu-necestu. No vysmáto ještě hodinu potom.
Na Likavu se určo někdy vrátíme, už kvůli pověsti. Během dobývání císařskými vojsky zde hradní pán schoval poklad spolu se zavražděným sluhou, který dostal za úkol poklad ukrýt v jámě (tedy než byl pánem zabit). Duch prý poklad v „bývalé věznici“ dodnes hlídá.
Daja Swito
Spanilá Silniční Sibyla.
Auko prostě zabodovalo… muhehe:o)