O Zuzanovi
Tento týden mě poctil velkým množstvím snů, ale valná většina z nich o ničem; jeden proklatě smutný a depresivní (asi bych měla přestat usínat u TV seriálů, než z nedobrovolného odposlechu nadobro zblbnu), jeden připomínající doby minulé a jeden o někom, kdo by si nepochybně čtení výplachů draacete pořádně užil. Ano, správně – Zuzan.
Zuzan se samozřejmě nejmenoval Zuzan: tohle si přilepil, a jako příjmení zvolil „Hujer“. Zní to úžasně, ne? Zuzan Hujer. A v našich kruzích mu nikdo jinak neřekl než právě Hujer, a že šlo o krádež z filmu „Marečku, podejte mi pero“, to mi docvaklo až o mnoho let později.
Hujer byl… uhm… netradiční osobnost. Bohém bez disciplíny. Být ve škole učitelkou dvou a více Hujerů, jdu si hodit mašli, protože tohle nebylo možné psychicky ustát. Hyperaktivní a velmi inteligentní dítě, které si je vědomo faktu, že škola je nuda, a že nudu je nutné přebít čímkoliv zábavnějším. A že z toho bude průser… No a co? To vadí? Z některých vlastností určité děti nikdy nevyrostou, takže v jedné z mých vzpomínek Hujer sahá jednou rukou na lanko ohradníku a druhou na mě. A kdo dostal ránu? A kdo se šíleně bojí elektriky? /Uražená jsem vydržela být až do večera, heroický výkon:o)/.
uhm... myslím, že oslava mých narozenin. Raději nesdělovat, kolikátých :o)
Jak dlouho jsme se s Hujerem neviděli? No deset let určitě. Vzpomínky na mrznoucí chodidla z brněnské výpadovky jsou však nesmazatelné, stejně jako páchnoucí bezdomovci spící na lavičkách kousek od nás či opiové doupě v bytě na Doubravce, kde závěsy voněly trávou a kde bylo rozhodně lépe, než ve škole. Samostatnou kapitolou na téma „Hujer“ byla jeho vojenská služba, která probíhala tak, že jakmile mohl, zdrhnul. Sednul na vlak a celou noc jsme prokecali v kuchyni, aby ve tři ráno opět sedl na vlak a nenápadně se vrátil do služby (podotýkám, že mezi námi bylo 100 km, tudíž trojí přestupování). Zažili jsme toho hodně /věčná škoda, že tehdy neexistovaly blogy/. Kromě početného množství příhod a neuvěřitelných storek se mi vybavují i momenty, kdy bych ho nejraději zakousla, např. Praha a peněz na vlak domů málo. Leč Hujer usoudil, že dívku potěší květina, a tudíž za většinu peněz koupil proklatě předražený karafiát. Tehdy jsem málem vylítla z kůže, protože zákaz jezdit stopem jsem porušovala až teprve plnoletá, což jsem tehdy nebyla.
No co: koupil se lístek do Berouna a zbytek se projel „jakože spíme“. Vyšlo to. Praktikováno i později:o)
Ke stopování jsem svolila, až když jsem si spočítala, jak daleko je od Plzně Bruntál. Nevím proč, ale zásadně nás vozily posádky, které odněkud někam vezly drogy. I ti kluci v Peugotu nám teplou snídani koupili z čisté radosti, že v těch dřevěných vázách z Řecka propašovali „zboží“. Týpek z Polska to auto, kterým jsme projeli Brno – Olomouc za 45 minut, nejspíš ukradnul, soudě dle rychlosti spěchu, a k mé velké lítosti sem hodně věcí ani napsat nemůžu, protože by z toho byl průser i po tolika letech:o)
Poslední dopis od Hujera = svatební oznámení. Přišlo mi to neuvěřitelné a absurdní, vzhledem k jeho životnímu stylu, a více zpráv bohužel nemám; občas zaslechnu, že ho „někdo někde“ viděl, takže nejspíš žije. No třeba se někdy staví a zase zaklepe na okno (myšleno obrazně, protože nyní bydlím v podkroví) a podnikneme cokoliv, co se vymyká... uhm... takříkajíc všedním věcem.
draace
The End, Morrison & The Doors.
E!E vs Izidoooor.... Rulezz:o)
Vzpomínky totiž nestárnou.
Na téhle fotce já vidím významný kus mého života, ale vy se spokojte s atmosférou.
Kluci v těch půjčených kvádrech fakt cool.
Myslím, že tehdy jejich sólo výstup přerušila ochranka.