Fotka staršího data, notabene jedna z mála, kde jsem celoplošně oděna do mnou věčně kritizované zelené barvy:o) Ale tak maskáč má svůj účel: nebýt viděn. Tedy ne že bych střílela, ačkoliv snímek pochází z nejen paintballového víkendu; protože jestli mi něco činí problém, tak brát tyhle „hry“ s rezervou. Jakoukoliv adrenalinovou lesní akci prožívám extrémně emotivně, aby mi záhy naskákaly nejlépe tři opary najednou; takže střílení fakt ne, protože se klepu ještě týden poté plus tendence napadat každé křoví, které se mi nezdá.
Jestli mě něco bavilo, tak kolegy filmovat, což ve finále přinášelo ještě větší nebezpečí než samotná střílečka. Pro kvalitní zachycení akce musíte být všude a zároveň nikde, protože potencionální zásah od střelce vám (nedejBože kameře) hrozí z obou táborů. Nejednou jsem se plížila sračkami s jehličím v nose a v zubech, aby se mi za zády ozvalo „ty vole... to seš ty... jsem to do tebe ku*va málem našil“. Takže bacha na snipery za zády a ještě víc na ty, kteří se vás leknou, ti střílí okamžitě. A že to bolí, paint kuličkami. Představa obdobného zážitku s airsoftem... brrrr.
Pointa vzpomínky... Chybí mi to. V dnešní online době je totiž strašně složité poslat zprávu „jedeme, tak se stav“. Časy se mění, nedá se svítit.
draace
Sniper je stejně coool funkce.
I když tahat se s tím do kopce... asi fakt ne.