Je to pár dní, kdy jsem byla svědkem pohnutého dialogu dvou dívčin, které vykazovaly známky postalkoholistické noci. Kolik jim bylo? Uhm... no v jejich věku jsem já stavěla ohrádky z brček a modelíny, a zavírala do nich figurky koníčků a kraviček. Já měla ve skříni ručně vyrobenou farmu, ony ve stejném věku kocovinu, s několika nezbytnými historkami ze školních lavic. Fina nebavilo odposlouchávat, takže kvíkající slečny obloukem minul, a já jsem si položila otázku, co se při „základka“ vybaví mně. No alkohol ani náhodou, vyjma symbolického piva jsem se poprvé jakž takž nalila až na oslavě sedmnáctin mé spolubydlící z intru. A co tedy základka?
1. ročník – Můj první školní den, cizí škola, cizí děti, cizí město; bydleli jsme tam zhruba týden, nikoho jsem neznala. Dostala jsem květinu, Živou abecedu a po skončení ceremoniálu se snažila najít maminku. Marně... Maminka zapomněla, že má dceru ve škole. Doneška si tu situaci promítám, jak půl hodiny pročesávám okolí školy a můj rodič nikde. Vše dobře dopadlo: maminka z okna paneláku uviděla školáky a trhla svůj dosavadní sprinterský rekord. Jinak by události nabral významný spád, protože asociální zakřiknuté děcko zásadně s nikým nemluví, tudíž i své problémy řeší samo. No co, bych se někam tiše zařadila, že jo, dětí všude dostatek, a hledejte si jehlu v kupce sena…
2. ročník – První velký průšvih. Potřebovala jsem NUTNĚ podepsat domácí úkol, a když chce dítě NUTNĚ podepsat domácí úkol, tak to chce NUTNĚ a TEĎ. A že maminka nemá TEĎ čas? Na řadu přichází výhružka:“Nebo si ho podepíšu sama!“, a protože odpověď skrz dveře zněla „klidně“, tak jsem si ho sama opravdu podepsala. Žádné padělání podpisu rodičů: pěkně mé písmo, mé příjmení. Má úkol podpis? Ano, tudíž je vše v pořádku. Je pochopitelné, že téhle verzi žádný kantor neuvěří, takže tvrdé vyšetřování, proč podvádím.
3. ročník – Spartakidáda. Zelené sukničky, zelené mašle, oranžové stuhy. Poleno draace neumělo skákat v rytmu, na nácviky do cizích tělocvičen nechodilo, protože se stydělo, a při megalomanské výběrovce v karlovarské hokejové hale zkazilo kolektivu show, protože rozuzlování stuhy z kroužků na závěsy se pro zmrzlé prsty stalo nepředstavitelným problémem. A hudba nečekala a hrála dál, za mnou fronta... Do reprezentace mířící na Strahov mě nechtěli.
4. ročník – Špatný příklad Pionýra. A já se tak snažila! Jakožto šprt jsem slib skládala v Milovicích, mezi armádou Koljů a Voloďů, ale být řádným pionýrem se mi nedařilo. Ztrácela jsem odznáčky, domovenku a štítek jsem přišila na špatnou stranu kroje, pak mi zmizel kroj tak nějak celý... Budiž mi útěchou, že Nástěnku a Kroniku jsem mívala nejkrásnější.
5. ročník – Největší ZŠ průser. Líza (kočka) mi pomočila Žákovskou knížku. Žákajdu jsem den (dva) postrádala, což se mi stalo osudným; sešit zapadl do rohu lavice, kde si shodou náhod ulevila kočka. Brekot ani žehlení jednotlivých stránek nepomáhalo, tudíž jsem využila své naivně dětské logiky a snažila jsem se odporný pach moči přestříkat maminčiným parfémem. Výsledný efekt se dostavil okamžitě: všechno psané perem se rozpilo, rozmazalo a smíšený pach chcanek a voňavky vygradoval téměř do podoby halucinogenního jedu. I třídní učitel Havlíček oněměl (asi mu nešlo dýchat).
6. ročník – Zamkla jsem žákyni staršího ročníku do skleníku, protože mě slovně terorizovala. Asociální a zakřikuté děti naštěstí nikdo neobviňuje, ale plán to byl hloupý. Mrcha se ulila z hodiny a ještě sežrala úrodu rajčat.
7. ročník – Nebylo to schválně, soudruhu... Ruštinář v sedmičce byl fajn. Seděla jsem v první lavici se Sašou a čas jsme si krátily různými činnostmi pod lavicí: která z nás vydrží déle štípání nebo lechtání apod. Onehdy jsem na její nohu dupla, vší silou, a protože odezva žádná, mrkla jsem pod lavici. Končetina samozřejmě nepatřila Saše, nýbrž kantorovi, a vcelku by mě zajímalo, co si o tom Poller tehdy myslel.
8. ročník – Celoroční snaha o vyhnutí se povinné spartakiádě. Potila jsem se strachy už o prázdninách. Představa, jak při své tehdejší kulatosti budu vypadat v těch úchylných plavko-dresech starších žákyň, kde bude každý špek a prsa nuly vidět... Děs a hrůza, notabene při mém pohybovém antitalentu. A ještě se švihadlem! Panikařila jsem zbytečně. Spartakiádu stihla převálcovat sametová revoluce. Och jak hluboce jsem si oddechla....
Věčná škoda, že tehdy neexistovaly internetové deníčky.
draace
A zas takový šprt jsem nebyla, protože matika byla povinná.
A tělák taky.