Minulý týden se mi v souvislosti s mými narozeninami, které jsem doposud nijak neslavila (a hned tak neoslavím, neb dlužím oslavu těch předloňských i loňských: a splňovat sliby hodlám chronologicky), vybalilo hafo vzpomínek. Probliklo i deja-vu, nicméně historka, kterou nyní naservíruji, s letošním návalem dejavu nesouvisí. I když vlastně trošičku ano.
Již jsem zmínila, že mi letos blahopřálo nepředstavitelné množství lidí. Někteří si vzpomněli i po více než pěti letech, jiní se předem ujišťovali, jestli nejde o apríl. Ovšem největší pecku mi přichystala Mihočka, má spolubydlící z intru. Pět let spávala nade mnou (v ústavu se během našeho studia frčelo na dvoj-postelích, to jako opravdu), takže spřízněná duše se vším všudy. V dobách středoškolských jsme nejednou přenocovaly kde jinde než u Zuzana, a v souvislosti se Zuzanem se mi vybavila vzpomínka nástupu do čtvrtého ročníku. Jakožto mazáci jsme byli od 1. září oproštěni, co se týče docházky, takže na přelomu 1. a 2. září jsme seděly v plzeňském baru, Zuzan do sebe lil rum, Mihoč víno a já nejspíš tradičně abstinovala. A Mihoš se picla, a neodhadla, kolik snese, takže její rázné „jde se spát. HNED!“ jsem odkývala: proč by ne?
Mihočce totiž bylo zle, a ne málo. Zvedal se jí žaludek. Vtipné však bylo, že já jsem nejen že nepostřehla její alkoholem podroušený stav, ale ani že již stihla „vrhnout“, ještě než jsme opustily lokál. Jak posléze situaci věcně okomentoval Zuzan: Mihoč si uplivla. A uplivla za krk nějaké slečně, tudíž je logické, že se Mihočce zpátky do lokálu nechtělo, a ještě na toaletách mi vynadala, že teď fakt dovnitř nejde a že počká venku, než se zdekujeme. Nechápala jsem, co jí přelítlo přes nos, a že jí tedy kabelku přinesu.
V baru jsem málem dostala přes hubu: kde prý mám takovou tu kámošku, co poblinkala nebohou slečnu! Bránila jsem Mihočovu čest, protože bych si přece musela všimnout, kdyby něco takového provedla. A to jsem prosím byla plně střízlivá:o)
A jak souvisí Mihočka s mými narozeninami? Trojitě. Poprvé jsme ji vzpomněli s Marešem, když mě v pátek 27.3. vezl ku Jaroměři. Prý jak se Mihoč má, jestli s někým žije a jak se jí vede, takže jsem vyslepičila, že se pár let snaží otěhotnět a že její chlap je fajn. Podruhé na ni došla řeč, když jsme se Zuzanem vzpomínali (ano, shledání po 11 letech) a oživili jsme právě výše zmíněnou historku s uplivnutím. A potřetí?
V den mých narozenin dorazila SMS, od Mihočky: blahopřání plus dodatek, že jsou s Jendou v jiném stavu. A tohle mi vrazilo slzy do očí. Letos zkrátka všechno souvisí se vším. Nějak:o)
draace
Takže pohlazení duše.
Jinak za těch 5 let na intru jsme se pohádaly ani ne pětkrát!:o)
Mihoč & Me (tradičně ve vlaku:o)