Nepochybuji, že titulek sám o sobě přinutil pár desítek lidí hltavě číst. K čemu se draace přizná? Jaké z ní vypadnou argumenty, proč NIKDY? Copak nás čeká za snůšku alibismů?
Zřejmě vás zklamu. Když pominu fakt, ke kterému jsem se již (ač značně neochotně) přiznala, a to že by se mi snad i líbilo žít s někým ve společném svazku v jedné domácnosti, vdávat se opravdu nehodlám. Ne že bych neměla ctitele a nápadníky (nic ve zlém), ale dokud tomu sama nepropadnu až po uši, nehrozí.
Nicméně na jednoho z potencionálních ženichů jsem si z ničeho nic vzpomněla /ano, záblesk paměti/. Na jednoho, který si mě dokonce „rezervoval“, když se mu nepodařilo mě zlomit v době tehdejší, a který neváhal použít jakoukoliv metodu, aby byl slib "platný". Takže pokud tomu osud dá, budu ve svých 49ti letech vdaná, s čímž jsem souhlasila na eskalátorech obchodního domu K-markt (dnešní Tesco u B-metra vedle Václaváku), léta páně 1994. Pravda, původní termín zněl v mých 50ti letech, ale vytrvalý „snoubenec“ využil právě návštěvu Prahy ke snížení hranice na 49let, a zkoušel snižovat i nadále, ale to už jsem se zlomit nenechala...:o)
A tak mě čeká pestrý důchodový věk. Záměrně v blogu využívám přezdívek, takže říkejme mladému pánovi Zuzan Hujer, vždyť sám sebe tak nazýval. S ním totiž důchod nuda nebude. Kdo kradl na farmě koně a vodil mi je do města pod okno, když jsem měla zánět průdušek? Kdo flákal práci, když jsem se ulila ze školy a utekla k němu do Plzně? Kdo byl ochoten se mnou cestovat kdykoliv a kamkoliv? Kdo neváhal opřít flintu o strom, sednout na vlak, zdrhnout z hlídky a celou noc se kodrcat vlakem, abychom si mohli od jedné do čtyř ráno popovídat, než jel vlak zpátky do kasáren? Kdo za poslední prachy koupil předražený karafiát, přestože jsem měla druhý den nastoupit do nového školního roku a byla jsem sto kiláků daleko a bez prachů? I když tehdy jsem na něho v metru řvala, jestli mu nepřeskočilo... a za zády nám na plátně běžel totálně ulítlý bizarní videoklip Pet Shop Boys „Yesterday... when I was mad“, který vystihoval situaci víc než dokonale...
Vůně hlasitých plzeňských ulic, udusaná země kuchyňky v dětském táboře, prach z krbu, vrzající dřevěná chata a bendžo s kytarou, čerstvě nalakované palubky, záclony protkané pachem marjány, model globusu cestující se mnou několik set kilometrů, prohnilá stanová plachta, prošlapaná cestička v ohradě plné koní, vlhká park lavička v oparu ranní rosy, grafity v oblaku sprejové emulze... brněnské nádraží, nasedání do rozjetých vlaků... les mezi Valšovem a dnes již vytunelovanými Kovohutěmi Břidličná... a především zoufalstvím promrzlá chodidla na výpadovce Brno – Praha, což se mi vybaví POKAŽDÉ, když tudy projíždím.
Kde všude jsme spolu vlastně byli? Kde všude jsme nocovali? Budeme chodit strašit děti v táborech? Číhat na hřbitově? Sbírat toulavé psy a brát je na zdrhačky s sebou? Kam se vlastně poděl Piškot, vořech z Vinic, kam černobílý mazelivý kocour Kleofáš, který se schovával v mrazáku? Psát si dlouhé dopisy do kostiček školního papíru i v době internetu? Skládat texty na profláklé melodie a pak je převádět do Tebou uznávaného punku? Budeš ještě někdy řezat do kytary u táboráku a zpívat o ho*nech?
Budeš i jako zchátralý důchodce pít krev všem nadřízeným a lidem trvajícím na konvencích a disciplíně?
Těším se. I kdyby nás měl oddat totálně namol zdecimovaný kapitán potápějícího se přívozu, já se na to fakt těšim. Jestli to tak má být, budiž.
A ozvi se... sakra už... Chápu, Ty jistě net nemáš, mobil raději nezmiňuju... ale co kdyby. Já jdu řešit, jestli je horší „stará slečna“ anebo „mladá paní“.
Daja Swito
no to jsem si zase zavzpomínala. Dnes již podruhé:o)
PS: nechcu sejčkovat... ale mám hajtru... v takovéto sestavě jsme se ještě nikdy nevypařili, hahaha...
ano... socka draace,
svého času pouliční póvl:o)