Jaro je, když:
řev kosů přehlušuje bubnování deště
a místo na sýkorky ve větvích bříz se pozornost upírá k zemi,
na fascinující scenérie bláta podbarvující krajinu a měnící pozvolně její tvar i skupenství.
Uplakaná rána prodlužující topnou sezónu,
s otázkou, jakou podobu budou mít dnešní sračky: modelovací, mazlavou nebo tekutou?
Záchvaty hysterického smíchu při lživých předpovědích počasí „bude hezky a teplo“,
záchvaty zuřivosti při pravdivých předpovědích „bude pršet“.
A vločky dubnového sněhu rozvěrně poletují po zachmuřené krajině a hledají, na koho by spolu s deštěm usedly, zatímco jízdárna pozvolna mění kluziště v jezerní krajinu; sychravo se míchá se šerem a travička zelená odmítá opouštět klín matičky Země.
Dětičky v moderních holinkách ladících k barvě bundičky k pouštění lodiček využívají louže, neb řeka by je smetla, a odpověď na otázku „bude zítra pršet?“ zní „nikdy anebo navždy“.
Zdokonalování se v oškrabávání bot a nohavic od bláta...
A ze všech nástěnných i stolních kalendářů se debilně usmívají rozkvetlé louky, zelenající se háje a kýčovité série pampelišek.
Jak vlastně vypadá opravdová pampeliška?
Ne, opravdu nehulím. Pouze se dívám z okna.
draace
Automatické word opravy ale hulí. Jako „řev košů“… Nářez.
A opovažte se mi někdo ještě jednou vytknout, že jsem vulgární, protože tohle jaro prostě ******** je!