Téma, kterému se chci věnovat dnes, není nijak veselé a už vůbec ne zábavné, co se týče psaní. Teoreticky bych jej měla zařadit až kamsi na konec, jakožto nechvalné finále seriálu života se zvířaty, ale na druhou stranu, proč to odkládat. Situace, které zde popíši, nejsou až tak vzácné, a pouze na základě konkrétních informací lze problém efektivně řešit.
Řeč bude o týrání zvířat. Týrání jako takové je velice široký pojem, dost často špatně definovatelný. Specifikovat týrání je samo o sobě složité: určitými způsoby týrání už jsem se zabývala v první kapitole, a kdybych se měla uchýlit k porovnání jednotlivých případů, ocitla bych se ve slepé uličce. Nejjednodušší příklad pro srovnání - dva psi: labradorka z proslulého TV pořadu na Nově, kterou majitelé většinu dne drželi v kleci, aby jim v bytě nedělala nepořádek z chlupů, a na kost vyhublý ovčák, který je na kratičkém řetězu uvázaný nonstop, a péče o něho vypadá tak, že mu jednou měsíčně majitel milostivě přinese žrádlo, a když ještě k tomu i náhodou zaprší, tak bude i něco k pití...
Kdybychom oba psy postavili vedle sebe, který z nich by vypadal jako týraný? Samozřejmě ovčák: vychrtlý, zesláblý, se zanedbanou srstí a s podlomeným zdravotním stavem. Vždyť nakrmená a čisťoučká labradorka by byla veselá, žádné známky po týrání, naopak – krásný zdravý pes. Ale situace je taková, že za týraná zvířata je nutné považovat oba dva, a to proto, že oba nemají možnost dostát svých základních životních potřeb, což je v případě psa potrava, zdravotní péče a možnost pohybu. I napohled spokojený nakrmený pes uvázaný věčně u boudy anebo zavřený v malé kleci je chudák, a to se samozřejmě netýká pouze psů, nýbrž všech v zajetí chovaných živých tvorů.
Pejsky na řetězech anebo jinak „vězněná“ zvířátka nejčastěji vídáváme na vesnicích. Jsou svými páníčky opečovávána, hlazena i krmena, ale co je to platné, když se pořádného proběhnutí bez řetězu dočkají jen vzácně. Majitelé jsou bohužel přesvědčeni, že se o zvíře starají řádně, že nečiní nic špatného, a málokdy si nechají vysvětlit, že nemají pravdu. V takových případech je složité domáhat se nápravy. Špatné způsoby chovu a držení zvířat jsou u nás zažité natolik, že je praktický nemožné přinutit majitele a hospodáře k novým metodám. A tak to ještě několik let potrvá, než si krávy budou celoročně lebedit venku na loukách, místo uvázané těsně vedle sebe ve vlhkých tmavých chlévech bez možnosti volného pohybu.
Prokazatelné týrání
Zkusme se teď zaměřit pouze na nejhorší formy týrání. Hladová a podvyživená zvířata toulající se po okolí, anebo zvířata týraná fyzicky – krutým zacházením ze strany člověka, ať už bitím anebo jinými ještě horšími metodami, které zvířeti způsobují bolest a ubližují mu.
Znám kočího, který se živil taháním klád v lese pomocí koní. Koupil si koně, nutil ho pracovat bez možnosti odpočinku, špatně jej krmil, nestaral se mu o kopyta, a tak není divu, že chudák kůň postupně ztrácel na síle na výkonnosti, takže byl ještě více bit, dokud nebyl buď ubit úplně anebo neuhynul vyčerpáním. Pak si pan kočí koupil koně nového, a navlas stejným způsobem ho oddělal. Třetího koně se mu podobným způsobem zubožit k smrti již nepodařilo, ale i přes snahu všech lidí, kteří se do záchrany ubohého zvířete zapojili, je kobyla nadosmrti mrzák.
Znám způsoby, kterými se lidé zbavují zvířat nechtěných; např. notorický známé utopení koťat, což je nejkrutější a nejbolestivější způsob, jak mláďata připravit o život.
Znám děti, které týrají zvířata z nudy. Na ulici si chytí bezbranné kotě a umučí ho k smrti, ať už rozřezáním anebo upálením zaživa. Takové chování je v našem státě bohužel bez znatelnějšího postihu tolerováno.
A mohla bych pokračovat dál. Bohužel.