S Madonnou v posteli...
Bohužel jenom v MP3 formě. Kdybych právě teď měla smíchat své pocity do jednoho útvaru, vznikla by nebezpečná směs depky, lítosti a bezmoci. Když jsem po bezesné noci brzy ráno pouštěla net ve strachu, že v čele novinek bude palcový titulek „Madonna – beznadějně vyprodáno“, položila jsem si otázku, bude-li mi to vadit a pokud ano, tak jak hodně. Málo platné, tři a půl tisíce jsou tři a půl tisíce. Usoudila jsem, že s ohledem na mé příjmy a na výdaje mého koně ještě budu nakonec ráda. A pak – ten titulek tam nebyl...
O to horší byla emoce na poště, půl minuty po otevření. Ač jsem včera v podvečer všem vehementně tvrdila, že vstupenky zmizí během jedné hodiny, sama jsem v duchu doufala, že se budu mýlit. Že se mi ona noční můra, která mi ze středy na čtvrtek rasila klidné spaní verdiktem „vyprodáno“ nesplní, že prostě jenom tradičně plaším. Aneb naděje umírá poslední.
Nevím, jak naděje, ale nálada umírá podstatně rychleji. Veto bylo jasné, lupeny zmizely, na benzinách se stály nervózní fronty (netřeba dodávat, že v místech, která pro mne dosažitelná rozhodně nejsou). Od pondělka, kdy byl posunut prodej na pátek, prožívám intenzivní boj rozumu se srdcem, nespím a hrozím se chvíle, kdy dojde na lámání chleba: trnoucí mysl při pohledu na výměnu čtyřech hodnotných bankovek za dvě hodiny zábavy anebo hořkost z faktu, že přijdu o show, která právem patří mezi srdcové záležitosti. Co bude bolet víc?
Teď už mám jasno. Trpím, když slyším reklamy v rádiu. Trpím při jakémkoliv náznaku Madonny... Já tam chci být. A já tam budu. Otázkou ovšem je, jak...
Daja Swito
dnes právem nejsmutnější tvor široko daleko:o(
