A tak okouším krás života s herkou na krku… nic jiného sem vepsat nepřísluší. Přeloženo do stravitelné podoby: od úterý funguji dle obligátního schématu „ke koním, do práce, ke koni, domů“ a to včetně ježdění, což znamená vcelku vysoké fyzické zatížení. Nicméně tělesná schránka mi stále drží pohromadě, což je pozitivní, tudíž bych se i já měla cítit pozitivně.
Šmarjá… co je tohle za blábol? Hrůza. Můj vlastní, neslaný, nemastný. Že má blog chudáčka koníčka týdně o tři až čtyři stovky návštěv více, to není třeba komentovat; nezbude mi než doufat, že i sem občas někdo vleze, aby se pokochal momentálně bezduchými výlevy. Ono psát donekonečna, že chčije a chčije a chčije, totiž nejde. Pravda, občas i nechčije, ale nechčitího (takhle se mluví na plzeňsku) je bohužel tak málo, že se ani nevyplatí o něm psát. Kdyby blog uměl mluvit, tak sem vlepím na adresu srážek (myšleno přeháňky, nikoliv srážky s blbci, kterých samozřejmě neubývá) před lety profláklou větu „a kde se beve?“ (holčička z reklamy na JAR, rozjímající nad existencí pěny jednoho z nejhorších chemických sajrajtů na trhu). Kde se bere tolik vody, z nebe? Nevím. Ono je lepší občas nevědět.
Muhehe.
draace
Já se s tim psanim polepšim.
Vopravdu:o)