Je normální hledat věci, které držíte v ruce?
Je normální opět zaperlit ohledně čísel? (15:00 opravdu není to samé, jako 15:50 hod)
Je normální si před půlnocí na návštěvě vzpomenout, že jste přijeli na koni?
Vzpomínací týden, dalo by se říci. Zaměřuji se na detaily, které mi vždy kohosi připomínají, a paměť vyhazuje data rychlostí blesku. Občas píchne u srdce, ale většinou daná emoce zahřeje, ať už kvůli dozrávajícím třešním či prstýnku LOTR. A sbírce draků, jak jinak, neb srdce draacete je vděčným tématem pro překvapeníčka.
Vzpomínám nebývale intenzivně. Co je však paradoxní, je fakt, že jakmile někoho v paměti přešrotuji, objeví se, a nejen online: někteří umí i živě (privjet, moj sviet, ja těbja očeň rad vižu…:o). A aby těch emocí náhodou nebylo málo, děje se mi deja-vu, a to prosím s odstupem pěti let, kdy jsem si ho sama stvořila. Zní to asi nesmyslně, ale je to tak, a nejhorším je skutečnost, že já se s tím na rozdíl od imaginární Anety nedokážu patřičně poprat.
V rámci jedné z dnešních vzpomínaček jsme se s kámoškou shodly, že "naděje umírá poslední, ale umírá zatraceně pomalu“ (aneb kterak draace vyplodilo efektivní moudro:o). Nejednou jsem kvůli chlapovi nehorázně zblbla, ale faktem je, že s odstupem času se na obdobné excesy docela dobře vzpomíná. Muhehe.
draace
Něco mě napadlo, ale to sem fakt nemůžu napsat.
Anebo někdy jindy:o))
