Nepřísluší mi zde rozebírat cizí tragédie, přestože de facto cizí nejsou. Údělem a zřejmě samotným smyslem přátelství je sdílení životů těch druhých, tudíž není třeba popisovat, jak hluboce mě včerejší zpráva o úmrtí zasáhla. Jsem opuchlá, je mi hrozně, na nic jiného nemyslím a návaly pláče v práci také nic moc (ale pořád lepší nuceně ždímat mozek nad fakturami, než trčet doma a řvát).
Včera se mi jiná kamarádka přiznala, že si až teď uvědomila existenci smrti. Že doposud alternativy nečekaného úmrtí neřešila, že si nic podobného nepřipouštěla. Smrt bohužel k životu patří a je na nás, jak s životem naložíme, přestože spoustu jeho cest přímo ovlivnit nemůžeme. Važme si každé minuty života, protože zítra může být všechno jinak (platí nejen pro napohled otřepané fráze „dávej na sebe pozor“ či „mám tě ráda“), protože nevyřčené mnohdy bolí víc než samotný odchod blízké osoby. Žijme naplno a nešetřeme ničím, co může být k potřebě sobě i druhým hned. Nečekejme na „někdy“, protože i „někdy“ se snadno přehoupne v „nikdy“.
Náplň dnešního příspěvku měla být ryze faktická, o pocitech z bolesti. Ale i přes to bych jej ráda věnovala všem rodinám, které přišly o některého ze svých členů, i jejich přátelům, kteří to s nimi neméně bolestivě sdílí. Buďme silní, je třeba žít dál.
draace
Pro K + M
pro M + M.
Mám Vás ráda.