Většinou si během dne vzpomenu, co se mi předešlou noc zdálo. A pokud ne na celý sen, vybaví se mi alespoň útržky. A jak už to bývá, útržky jsou většinou nejvíc pikantní.
Dnešní sobota nic moc. Vstávala jsem s plnou hlavou všeho, na co jsem se v minulých nepříliš pozitivních dnech vykašlala. Takže obligátní řešení: chvilku to a chvilku tohle… Průda, protože u ničeho nevydržím déle než dvě hoďky. Místo toho všeho jsem mohla krásně moknout na lodi, búúúú… Ale zpět ke snům. Odpoledne jsme s Nikčou natíraly překážky, takže když jsem po práci zhltala oběd, zaplula jsem do postele. V plánu sice bylo pokračovat v digitalizaci VHS, jenomže přecpaný hard disk přestal spolupracovat, a dívat se, jak systém bojuje s Nerem při vypalování celkem 35GB dat – nuda. V bedně běželo „Kdopak to mluví?“, tak jsem si s úšklebkem vzpomněla, že „tohle“ (brrrr) bývalo svého času filmový hit. A docvaklo mi, co se mi zdálo – malý záblesk snu. Já, Klárka a Hanka stojíme „někde“, kde smrdí desinfekce, pobíhají zdravotní sestry a vůbec je tam šrumec. A že jako půjdeme (někam), a já se u dveří zarazím a hlesnu „počkat... ještě ne, se musím aspoň podívat, jak vypadá. Jestli je mi podobný.“
Shrnu to: já = matka. Porodila jsem „tam“ syna, a mezi dveřmi při odchodu s kamarádkami „někam“ (asi na pivo) si uvědomím, že když už tedy jsem „matka“, že mě váže nějaká zodpovědnost k mému dítěti. A tak jsem se šla zvědavě podívat, jestli mi je potomek opravdu podobný... A hlavou mi proběhlo:“To je mazec. Já mám dítě. Hustý.“
Klidně se smějte (vy všichni, kteří jste v obraze). Také jsem explodovala. A jestli mi byl podobný? Nevím. Tohle už se mi nevybalilo. A jestli je to práce měsíce, tak dnes v noci prosím vyhrát Velkou Pardubickou, v sedle Fina. Díkes.
draace
Vysmáto, po delší pauze.
A v jináči 100% nejsem:o)