Nebojte, téma já & Madonna nechám tento týden spát, alespoň než vyprchají prvotní emoce. Ale na druhou stranu, něco málo to s Madonnou společného má. Včera jsem usoudila, že utápět se v žalu v rytmu Confession on the Dancefloor (Madonnino album – pozn. aut. pro všechny neznalce a odpůrce Madonny) asi nebude na znovuzocelení citů to pravé ořechové. A že si tedy pustím něco jinýho... taky srdečního... a když už mne přešel amok z vystoupení PvD ve TMA, tak jsem sáhla právě po kýženém setu Paul van Dyka, abych si tuto luxusní záležitost vychutnala se vším, co mi in live provedení v TMA poskytnuto nebylo. Trošku si okořenit bytí, především začátek toho setu je našlápnutý víc než excelentně...
Byla jsem překvapena zvukem. Byla jsem skutečně překvapena, ale nikoliv celkovým zvukem, nýbrž naprosto novým zvukem, resp. částí zvuku, který jsem tam při prvotních posleších nezaregistrovala. Vlastně jsem nikdy podobný zvuk v setu nepostřehla... že by něco nového, od krále trancu Paul van Dyka???
Nebudu vás dlouho napínat. Byla to polévková lžíce, šikovně opřena o basově naladěný subwoofer.
Daja Swito
čerstvě po večeři