odolávám pokušení již teď analyzovat letošní prázdniny jakožto celek...
Zaprvé je před námi ještě týden, tedy plných sedm dní měsíce srpna (ne že bych si od nich slibovala jakékoliv rapidní změny, ale jak praví lidové moudro: nechval dne před večerem), a zadruhé by ze mě vylezla akorát tak obrovitá dávka nahromaděné hořkosti. Proč jsem zrovna já objekt ideální k využívání od těch, kterým věřím, nad tím nemá význam polemizovat. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposled; protože než já otevřu oči, trvá to věčnost. Nezbude než dodat „dobře mi tak“.
Ono montovat se do cizích věcí (notabene přes přísný zákaz) opravdu nepřináší nic dobrého, ba naopak. Stačí tak málo, aby na povrch vyplavaly záležitosti, které situaci zbytečně vyhrotí, a to aniž by byly důležité. Budiž ponaučením pro všechny zúčastněné:o)
I víkend byl svým způsobem rozčarovaný. Usínat u filmu v mé posteli ve dvou byla úsměvná změna, jen kdyby DJ dance-clubu nehrál jako totální looser; zrovna když se nám podaří vpadnout do lůna diskotéky konečně v kompletní sestavě. A čím víc se DJ snažil nabudit atmosféru, tím to bylo horší. Takže nejzábavnějším fragmentem se stal taxikář, který za první zatáčkou řekl „co tak brzy domů, děvčátka?“ Víc než dokonalé. A to jsem zvyklá, že po mně chtějí občanku nejen v casinu, ale i v místní večerce, při nákupu Stalinových slz (ačkoliv faktem je, že s mým ksichtem nevypadá tolik blbě, že mě absolutně neberou modely „se usadit“ či „zakládat rodinný život“).
Nejvíc mě mrzí, že se nepodařilo zrealizovat účast na závodech, co se týče startu Nikoly. Zasloužila by si to víc než kdo jiný, ale letošní rok je neúprosně krutý. Na jednu stranu si nonstop opakuji, že když nejde o život, tak jde o hov** (a ono o život doopravdy šlo, co se týče nabouraného auta), a jsem ráda, že se nikomu nic nestalo, protože to by už byl vrchol zkur*eného letoška.
Ale i přes to mě to mrzí, hodně moc, že to neklaplo:o(
draace
Není každý den posvícení.
Prý bude lépe. Ale kdy?