Dnes černý den. Prý národní tragédie. Popravdě, jestli je mi skutečně něčeho /někoho/ líto, tak Leoše. Fotbal jsem tentokrát sledovala i já, přestože té hře kdovíjak neholduji. Líbí se sportovní atmosféra, onen nádech rivality, řvoucí a skandující kotel a v neposlední řadě fanoušci. Všichni máme pro tyto situace slabost, jakýsi pozůstatek dob, kdy se člověk musel rvát o kousek jídla běžně a soupeření se samci stejného druhu bylo na denním pořádku.
Fanoušci dělají sport sportem, koncert koncertem... Leoš se vyřádil na svém milovaném italském Ferrari, leč bohužel bez kladného výsledku. Škoda. Při trošce černého humoru by se nechalo k nápisu „GO CZECH“ přidělat nějak i „HOME“... Ano, nechám toho.
Také nemám nejlepší den. Po zvýšení fyzické námahy se dostavila trapná únava. Honila mne tvrdě a bezohledně, především v práci útočila ze všech sil, a dohnala mne: během fotbalu. Chápete to – já odložím ježdění s tím, že se tedy taky podívám na fotbal, a já si u toho „klidně“ usnu. A kdyby aspoň nějak tvrdě, jenomže při komentáři se nedalo tvrdě zabrat: budil mne seznam jmen mančaftu, asi jako když guma na buzerplace vyřvává z řad nováčků určité osoby, z nichž nejvíce bylo Nedvědů. De facto jsem se na ten zápas dívala, akorát že za polštářem.
Probrala jsem, když bylo po všem. Nestačilo negativní skóre, ke všemu jsem byla rozmrzelá, otlačená, protivná a to poslední, co se mi úplně nejvíc „chtělo“, bylo jít jezdit. Pochopila jsem, že výraz „mám dost“ zdaleka nevystihuje stav, ve kterém jsem se nalézala. Ale zadek jsem zvedla, ke koni jsem se došourala a jela jsem ven, s Moňou. Myslela jsem na Leoše, jestli zítra ráno bude v práci, jestli bude finská a jestli ráno vstanu... necháme se překvapit.
Daja Swito
když mele z posledního, hahaha:o)
