Jako dítěti mi přišlo docela divné, když jedna z mých spolužaček prahla po psu. Chápala jsem touhy po vlastním koni, protože v dobách mého dětství nebylo vlastnictví koně běžné (spíš naopak: koně byli až na pár výjimek v oddílech), ale žebrat o psa? Pes je přece normálka, v rodině, a co je na tom tak úžasného? A tak jsme ven chodily se psem, aby kámoška mohla být happy, že venčí.
Nepamatuji si všechny psy, které jsme měli. Vím o prvním mého tatínka (Bohouš) a matně si pamatuji, jak jsem coby dvou a půl leté mrně koupala v říjnu štěňata Cajdy, v kýbli. Vzpomínám na tvrdou osobnost drsnosrstého jezevčíka Chlapíka, na Kyritu, temperamentní a divokou erdelku (debilku). Nejvíce vzpomínek však patří bobtailům, to bylo slávy, když jsme si Áju přivezli domů. Jednoho z jejích synů jsme si skoro nechali, považovala jsem jej takříkajíc za svého, ale rozumní rodiče včas zvážili pro a proti, a Aladin byl prodán. Ája přestěhování do bytu nesla velice špatně, tu si odvezli hodní lidé na zahrádku, a po smrti Kyrity se rodina po mnoha letech ocitla bez psa. Bylo to... zvláštní. A tak se tatínek snadno nechal zlomit, když mu známý nabídl štěně ohaře, že prý jich má pod fenou osm a nikdo je nechce.
A to byl můj první pes - Korádo Tedy považovala jsem ho za svého. Byl nepopsatelně švihlý, jeho energie předbíhala myšlenky a naučte hyperaktivního magora jednoduchému povelu „sedni“, když vás mezitím samou radostí pošlape a počurá. Ale můj pes; ačkoliv tak úplně můj ne, protože pánovi vychcípal chov na psinku a Korádo se vrátil do svého rodiště. Tatínkovi se však rodina bez psa nezdála. Dlouho nám předhazoval nabídky: foxteriér, bígl... Takže nakonec anglický kokršpaněl, velké ego s dlouhýma ušima. Fido si svou pozici ve smečce užíval pár let, než mu přibyla kolegyně, která veškerou jeho velmoc doslova zadupala do země: v lese nalezená polomrtvá dobrmanka Saze. Naši ji nechtěli, cukali se, ale já se ségrou jsme byly nadšené. První měsíce byly kruté, rodiče fenu chtěli známému vrátit, ale mně se podařilo ji „vychovat“, samozřejmě v mezích normy. Aby hladově netrhala kočky, aby neničila nábytek, aby konečně pochopila, že už ji nikdy nikdo neopustí ani nepohodí v lese.
Po vlastním psu jsem netoužila. Před několika lety jsem si chtěla vzít vlčáka, kterého majitel spolu s kobylou nechal zamčené ve stáji, aniž by je chodil krmit. Bohužel o svá zvířata projevil zájem, takže vidina „vlastního psa“ pominula tak rychle, jako přišla. Dětský sen o černém briardovi vůbec, protože během těch deseti let jsem pochopila, že jiný pes než dobrman nepřichází v úvahu, a že psa ne, protože svých starostí mám dost.
No a všechno je jinak. Nerada bych takhle brzy předbíhala událostem, ale u nohou pod počítačem mi chrní fenka. V mém pokoji, kam Saze ani žádný jiný „chlup“ nesmí, na mém oblíbeném polštářku. Začínám být senilní a vyměklá, protože to oznámení o „zkušební době“ není nic jiného, než alibistická výmluva sama sobě:o)))
Jdeme krmit koně, já a pes. Za normálních okolností je to nejhorší vopruz, trajdat v neděli v podvečer k herkám. Dneska ale ne:o)
draace
Ale jako psát další blog už asi fakt ne.
Konec samomluvám, teď už je to dialog:o)