Do Huberta zbývá pět dní…
…a mé tělo dnes řeklo DOST. Bez legrace: po maratónu několika dní pendlování mezi zaměstnáním a manuální dřinou v lese, vystavující se nepříznivým povětrnostním vlivům, se má tělesná schránka tvrdě ohradila proti destruktivní „péči“ svého majitele. V praxi to vypadalo tak, že v práci poprosíte o dovolenou, protože zkrátka a jednoduše nestíháte, a když se konečně rozední a vy naběhnete se s kladivem na místo činu, nejde vám zatlouci hřebík. Neuzvednete fošnu… Nemáchnete s palicí. Jakákoliv fyzická námaha bolí: svaly na rukou, kolenní úpony, veškeré klouby, pracovní úrazy (včera jsem se málem zmrzačila nadvakrát) a k tomu všemu klubající se zub moudrosti. A aby toho jo nebylo málo, tak fouká a prší, aby veškeré násady od nářadí ještě více klouzaly. Radost až na kost:o)
Fyzické vyčerpání se u mě projevuje především záchvatem zuřivé zoufalosti. A tak jsem hlasitě nadávala: hřebíkům, počasí, sobě, koním, psovi. Samozřejmě si z toho nikdo nic nedělal, a sobě jsem položila otázku, jestli mi tohle za tu dřinu stojí. Odpověď je jasná: ano. Protože vím, že lidi se sem těší, a pokud nebude počasí zásadně proti, užijí si celý den. Že z toho nevypadne ani koruna zisku? O penězích naše akce není: smyslem kolektivních akcí je sdílet kolektivní radost. Respektive přinášet jiným radost, za účelem dobrého pocitu, což je bohužel postup, který se moc nenosí. Asi jsme exempláře hodné k vystavení v ZOO, protože i naše nadšenecké působení může někomu neadekvátně ležet v žaludku. Vzájemné neshody jsou nedílnou součástí lidského soužití, to bohužel k životu patří. Ale mstít se skrz zvířata?? Ukájet se pocitem štěstí z toho, že se KONEČNĚ podařilo naše dva koně ochudit o pro nás dost důležitý kus pastviny? Co musí člověka vnitřně sžírat, aby smyslem jeho existence bylo ubližovat ostatním? Notabene když to odnesou zvířata, která za nic nemohou? Že bude muset můj dušný kůň žrát seno celoročně? No a co, tak bude hajtra chrchlat a soplit celý rok, je to JENOM zvíře...
Já tohle nechápu. Mně zůstává udivením rozum stát, čeho všeho jsou lidé schopni, aby si ulevili. A popravdě jsem ráda, že taková nejsem, že bych se k podobnému jednání nikdy nesnížila, ani kdybych měla příležitost. Zůstanu exemplářem, který bere ohledy na zvířata i na lidi okolo sebe. Že se mi to vymstí? Vím. Nebude to totiž poprvé. Muhehe:o)
draace
Nejde mi mačkat „a“ a „y“, takže ten placatý prst je tutově malíček.
Ještě pořád nemám dobrovolníky na střihání koleček:o)