Dlouhá noc... a mně se stýská moc.. pro tebe malý dárek mám...
Děkuji tímto skupině Lucie za pestrý úvod. Ulehčili mi bytí a aspoň nebudu v úvodu tolik plkat. Tento úryvek mého uhm života by se mohl klidně jmenovat „insomniakova podvečerní křeč“. Během dalších 10 minut prosím o nepoužívání slov tématicky souvisejících s „postel“, „polštář“, „zavírat oči“... „spát“... (všechny nabuzené spoluobčany předem zklamu, že se sexem to skutečně nemá NIC společného:)
Dnešní den bych s dovolením shrnula do jednoho slova: existenční parodie. Takže od samého rána jedna perla za druhou: že vyrazím do práce v botách od koní, budiž. Že se vrátím přezout a pak vyrazím místo do práce ke stáji, také budiž – nebylo to poprvé. Není v mých silách spočítat, kolikrát jsem dala vařit vodu na čaj, kolikrát jsem hystericky hledala klíče v batůžku, abych záhy zjistila, že je držím v ruce, či kolikrát jsem šla pro „něco“ a vrátila jsem s „ničím“. Heslo „co není v hlavě, musí být v nohách“ bych si nejraději nechala vytetovat doprostřed čela, a to prosím zrcadlově, aby mne to při každém pohledu do zrcadla bouchlo do očí. Můj dnešní duševní stav by se klidně nechal svést na počasí, od časného rána pršelo jako o život, a tak není divu, že mi přišla SMS od Móni:“Nevím, jestli přijdu, malá nemůžu být v tomhle počasí tolik venku...“
Myslíte, že mne automaticky napadlo obeslat všechny děti, ať na koně pro jistotu přijdou až o hodinu později? Ani náhodou. Místo toho jsem si dál do faktur vesele švihala USD místo EUR, opět jsem zahájila prodej nového sortimentu z naší firmy (je libo tři kubíky čerstvé smrti? Stačí záměna jediného písmenka: smrk x smrt) a abych doktorát na absolutního pitomce s úspěchem korunovala, zjistila jsem po půlhodině zabalování pošty do obálek, že onen papír „jeden výtisk toho upozornění prosím zašlete zpět na naši adresu“ je na každou adresu logicky ve dvou kopiích, tudíž je asi fakt blbost ho rozesílat každý sólo, tedy ve dvou obálkách...
Ani úprk z práce se mi nevyplatil. Doma jsem si uvědomila, že musím na poštu a posléze zpět do práce, protože jsem si tam duchaplně zapomněla čísla sedaček na Robbieho Williamse. Před poštou mi došlo, že nemám ani známky, které byly v práci, tudíž jsem se na patě otočila a mastila do práce, pro známky i pro ta čísla. Složila jsem definitivní zkoušku z debility poté, co jsem vstoupila do kanceláří a silou zvyku jsem přesčasovou kolegyni pozdravila „dobré ráno“, automaticky pustila počítač a zapnula rádio. Teprve pak jsem se zamyslela, proč tady vlastně jsem... Ještěže jsem si před štracháním známek papírek s číslama přilepila na stůl tak, aby mne při odchodu praštil do očí. Jinak bych si návratku do práce nejspíš zopakovala ještě jednou a kdo ví, jestli ne dle totožného scénáře, jako předtím, tedy s pozdravem „dobré ráno“ a sledem běžných denních stereotypních aktivit...
Balík na poště jsem se rozhodla platit těmi stupidními kovovými padesátikorunami, tudíž je nad slunce jasné, že jsem nemohla najít tu poslední. Dovedně se schovala mezi kroužky u klíčů, a tak tvořící se fronta za mými zády s napětím sledovala, jak pátrací akce dopadne. Inu, našla... uf.
Mezitím mi místo Evropy2 volaly maminky, jestli teda jako budou koně, a když mne Móňa poslala do stáje pro provázek, skončila jsem na stromě s třešněmi. Umyla jsem kýble, zametla stáj, připravila koníkům papání, poklidila zmoklé deky, vyházela bobky, nanosila seno... na donesení provázku ze stáje na jízdárnu někdo holt potřebuje hodinu čistého času. Ale na druhou stranu zázrak, že jsem si vůbec vzpomněla...
Do sedla koně jsem usedla. Sice zbytečně, protože i kdybych se na Fina vyhoupla obráceně, s největší pravděpodobností bych si atypického pohledu z koňského hřbetu všimla až s podstatně delší časovou prodlevou, ale alespoň mám čisté svědomí, že „snaha byla“. Ušetřila jsem si tím jistojistě v pořadí již druhé jezdecko-společenské znemožnění před Robertem, který právě dirigoval Móňu na Aminovi ságou povelů a příkazů, z nichž jsem podstatově rozuměla asi třem a kdo ví, jestli vůbec správně. Buďte obezřetní vůči lidem, kteří tvrdí, že se koní bojí a že se k nim nepřiblíží na metr, protože se vám snadno může stát, že ze sebe snadno uděláte ještě většího břídila, než jakým ve skutečnosti jste, hahaha...
LETIM, HOŘIM, SVITIM A PAŘIM... SAJU A VLAJU...
Asi bych měla fakt jít spát. Dobrou noc všem:o)
Daja Swito
zívající a skoro slintající do klávesnice