pátečně

Tak už se mi rýsuje první předsevzetí, do příštího (doufejme, že lepšího) roku: naučit se být sobec, a myslet především na své vlastní potřeby a zájmy. Ba ne, lépe: zájmy, a poté teprve potřeby. Např. téma vděk. Jak vypadá vděk v praxi? Takhle: pár týdnů posloucháte nářek „já nebudu mít koně na Huberta...“ Tak se snažíte, aby opak byl pravdou, a dostane se vám podpásovky ve velmi osobní záležitosti. Ale vyříkáte si to, překousnete to... a snažíte se znovu, aby kůň na Huberta byl. A podaří se, akorát že z prvotní domluvy „budu vám s ním pomáhat“ sejde. Budiž – nečekané okolnosti, stane se.

Bohužel kvůli Vaší snaze a dobré vůli je těch koní moc a pomocníků málo. Dřina, pakárna, těšení se, až se půjčené hajtry navrátí zpátky do domovských stájí: tohle prostě bylo extrémně silné sousto pro nás všechny, na jejichž bedrech starost zůstala. Za vší tuhle řeholi a odříkání očekáváte jakoukoliv formu snahy pomoci... Proč jsem krucinál tak naivní? Proč mi předem a včas nedošlo, že my a naše potřeby nikdy v žebříčku hodnot nepřešplhají osobní zájmy? Nutnost dohánět učení či rodinné nařízení „musíš!“ se ještě dají akceptovat, notebene když dotyčná jeví snahu nám za to cezení krve s pěti koňmi na krku oplatit. Ale jako omluva (výmluva) ve formě „jedu na sraz, sorry“ – to je dost silné kafe.

Ale dobře mi tak. Dobře mi tak, že jsem nepoučitelná. Čím více se budu obětovávat pro ostatní, tedy svůj čas, svou důstojnost a své potřeby, tím více oni budou s prominutím srát na ty moje, protože důležitější vždy byly, jsou a budou ty jejich. Takhle totiž vypadá vděk v praxi.

Vám všem, kteří jste trávili čas ručním vynášením sena a vody do kilometrového kopce pro pět hajter, se tímto velice omlouvám. Příště mě profackujte předem, a raději dvakrát, aby se mi rozsvítilo včas.

draace

Její Milost Naivita