Nejkrásnější část roku se neodvratitelně řítí ke konci, a já stále ještě nemám v blogu každoroční Ódu na podzim. Ilustrační foto již mám (ač opět není mým dílem), zbývá ze sebe vyplivnout odstavec plný nadšení z mého nejmilejšího ročního období.
Mno, jen kdyby bylo z čeho těžit, když je od pondělka hnusně, hnusněji a nejhnusněji. Ony pak ty krásy babího léta vypadají jinak: červená pole v symbolické ranní mlze se promění v rozčvachtané sračky, barevné listí, které dodává přírodě nenapodobitelný ráz, způsobuje podklouznutí a pád do sraček, večerní červánky doprovázené pozemními mrazíky, které decentně zalézají za nehty, ale zároveň vykreslují krajinu do bohovských kontrastů všech těch barviček, jsou zakryty pochmurnými mraky, neustávajícím chcancem a studeným nepříjemným větrem.
Snad jen kapky zachycené na větvičkách šípkových a trnkových keřů; šípky svou červenou barvu umí prodat, ale nesmí zrovna lít. A propos... děkuji za krásné počasí v posledních třech víkendech. Přála jsem si je, a potajmu doufám, že blížící se sobota vyplivne krásy podzimu napočtvrté. Podzim bývával těšením se na zimu, na první mrazy, na ojíněné větvě bříz, na první poletující vločky sněhu. Vcelku jsem se smířila s faktem, že pokud se nepřestěhuji do hor, tak na zmíněné skutečnosti mohu už jen vzpomínat, protože zima bude opět „napadne, roztaje, sračky zmrzlé, sračky rozbředlé, sračky extrémně hluboké“, přičemž v první části budeme netrpělivě čekat na slunovrat a na prodlužování denního světla, a záhy pro změnu na příchod jara.
Škrábu paměť, na neuvěřitelně přenádherný podzim s Bobánkem. Pršívalo decentně, od září až do poloviny listopadu bylo překrásně slunečně. Který rok to vlastně bylo? Buď 2000 nebo 2001, tehdy mou nejčastější větou bylo „miliónový podzim, to snad ani není možné.“ Kochala jsem se denně a nenasytně...
Asi jsem podzimní typ:o)
draace
A já věřím na víly. A jo, a jo, a jo!
A na skřítky podzimníčky také.
Čepičky mají z kaštanů a po večer tlučou bukvicemi o pařez:o)