Vypečený týden. Třeba úterý: tak si tak žvýkám vypečený měkoučký a čerstvoučký rohlíček...
A ve žvanci něco, co rohlík není. A tak to ihned vyplivnu, s tím, že je lepší nevědět, co tam pekaři zapekli.
Leč zvědavost je mrcha, takže se podívám: pidi křemen. Ačkoliv... Kdepak křemen, kousek zubu. To jsou prasata, ti lidi...
Akorát že úlomek zubu nebyl pekařův, nýbrž můj. Tak už podléhám tělesným rozpadům a zároveň se mi naplňují noční můry, protože sny o tragédiích s vypadanými zuby mívám. A nejen o zubech, že ano... V posledních týdnech, kdy trávím veškerý čas Bobánkovým webem, se mi špatně usíná a ještě horším je vstávání. Žádné v pět hodin: leckdy až v půl sedmé! A protože rádio se zapíná v pět, tak se mi zhruba mezi šestou a půl sedmou zdává o Loešovi, Patrikovi a Lucce (jejichž reálné hlasy mozek převádí do obrazů a promítá mi je ve vlastní režii), a to jsou perly, které by vydaly na samostatnou kategorii.
Třeba v pondělí: kdy jsem jela oranžovým busem Student Agency, a vedle utíkal Mareš, aby stíhal si povídat s řidičem. Prostě za běhu kecali z okna... Posléze v autobuse vypukla anketa, jestli bude/nebude Svalovec, tak jsem hlasovala pro /cca týden před tím, než tuhle šílenost vykopala Lucka, jsem já na YouTube pátrala po „Nejlepší nápad“ (výjimka potvrzující pravidlo: na téhle záležitosti zkrátka jsem závislá) a přesně, jak říkala Lucka: kromě „Nápadu“ a „Svalovce“ kde nic, tu nic/. Takže byl Svalovec, Patrik šaškoval na posilovadle (v oranžových busech SA běžně bývají veslovací zařízení...).
Můj mozek poctivě přežvýkal přes dvacet minut vysílání: dověděla jsem se, že by mělo sněžit (Lucie, sorry za „Lucku“, ještě tak dva-tři sny, a naučím se používat výhradně „Lucie“:o), plus volání Patrikovi, i ranně-mdlý pozdrav Loeše patřící Lucii. A sen pokračoval: již mimo bus, a já dumala, jestli Mareše, který se tam nakrucoval před davem fanynek, vyfotit aspoň takhle, když už se mi nepodařilo zachytit jeho utíkací dialog s řidičem autobusu.
Jsem žena činu, takže to nejvíc nenápadné vplížení se mezi chtivé puberťačky... k dovršení všeho absurdistánu mobilem (ponižující pocit). A když jsem křápem konečně zaměřila cíl, tak se mi pan Mareš počal do mobilu culit. Asi bych měla být vstřícnější a jeho snahu o vyrobení naprosto nejvíc „přirozeného“ kukuče ocenit, ale když já jsem si připadala jako dement. Zaprvé krvelačné pohledy stáda fanynek, které ztichly a působily dojmem, že mě rozeberou na tisíciny draacat, zadruhé sám Loeš, který se pásl na mém jistě ve všech směrech nejvíc nejinteligentnějším výrazu, protože ta věc odmítala fotit. Proč jsou na mobilech foťáky? Aby cena přístroje neklesla pod tisícovku, jinak to zařízení je absolutně k ničemu. Nešlo to. Zuřivě jsem mačkala, aby alespoň jedna fotka byla, a Loeš držel a držel... Fakt ten foto úsměv ani na vteřinu nevyměnil, čekaje, až se ozve „cvak“. Takže čekej dál, Loeši...:o)
Sen pokračoval střihem, takže jiný obraz a jiná dějová sekvence, ale to už byly vesměs ptákoviny. Never let down again (reálná) linoucí se z inkriminového mobilu tentokrát splynula s vysíláním E2, takže jsem ZASPALA, prostě po všech stránkách prima ráno.
draace
Ale stejně: na ten Monikovský sen s Loešem pod stolem to nemá.
Lucie – díky za ten sníh:o)
A co na to Jan Tleskač? A co R.E.M.?