Tak se mí drazí rodičové vrátili z hor, aby převzali bydlo své a opuštěnou skupinu nebohých psů potěšili svým příjezdem. Radost, která ve smečce vypukla, nelze popsat: to se musí zažít. A bodejť by ne, protože náhradní opatrovnice (já), která funkci „psí matka“ bez kousku soucitu nahradila „macechou“, jich měla plné zuby. Být Číňankou, sežeru je.
Že se dvě hárající čuby chovají jako lesby, na tom není nic divného: od psa byly izolovány, takže si musely vystačit samy se sebou. Lakyna statečně trpěla, když do ní dvojnásobně těžší dobrmanka drcala a laškovně bouchala tlapou (pro představu: úder se silově rovná ráně klackem), skákaly po sobě ve snaze kopulovat a vůbec byly veselé a hravé, takže štěkanice a honičky v uhm... uklizené kuchyni. Akorát že rozbíjet květináče snad nutné nebylo, navíc postrádám jakékoliv vysvětlení, proč a jak to spáchaly, parapet okna je široký a dosáhne pouze Saze, čumákem.
A skoro patnáctiletý stařec kokršpaněl? Izolaci od roztoužených holek nesl velice špatně, takže většinu času seděl pod schodištěm a vyl, a vyl a vyl. Neexistuje nic horšího, než večer poslouchat nářek nejen nešťastného, ale především totálně hluchého psa: mějte to srdce seběhnout dolů a kopnout do něho, aby dal pokoj...
Psi žalovali, když naši přijeli. Zatímco oni na mě žalovali půl hodiny, já na ně jenom pět minut. Ale k něčemu ty čtyři neprospané noci dobré byly: mám hotový ten scénář. Zbývá poslední fáze: přelouskat to a vyškrtat zbytečné fráze. Odhadem by mohlo 5-6 hodin stačit; ale nesmí mi do toho ponuře výt ochraptělý kokršpaněl.
draace
Ale já mám ráda, psy, opravdu.
Jenom jich nesmí být moc.
Nejlépe jeden:o)