Nedávný zápisek o mé touze poznávat Rusko jsem do blogu nevložila až tak náhodou. Život sám o sobě je nevyzpytatelný, tudíž se nedivme, koho mi osud vehnal do citové vazby: inu, mamuta, jak napovídá nick mého nynějšího přítele. Za normálních okolností bych své intimní storky v blogu nerozpitvávala, ale tohle si nemohu odpustit: jestli mne něco skutečně baví, tak všude se smrtelně vážnou tváří oznamovat, že JÁ chodím s Ukrajincem. Bez upřesňujících informací, že Oleg pochází z Petěrburgu, z Ruska, kde pár let bydleli, a poté se odstěhovali do Charkova na UKR, tudíž po rozpadu SSSR dostali automaticky UKR občanství...
Samotná holá informace je totiž jiskřivější, co se týče společenské odezvy.
???S Ukrajincem????
Společenské pohoršení by se nechalo vážit po kilech a prodávat, protože pod pojmem „Ukrajinec“ si většina spoluobčanů představí usmoleného kopáče, žijícího mezi štěnicemi na
ubytovně a kouřícího třicet cigár denně... Předsudky, předsudky a zase jenom předsudky.
„Můj“ Ukrajinec se od běžného českého občana liší pouze tím, že místo občanského průkazu má pas popsaný bukvicemi a že umí několik světových jazyků, z nichž se jedním z nich mluví u nich doma. A nepopírám, že jsem z blízkosti „ruské komunity“ absolutně nadšená, doslova ve svém živlu. Nic vychytanějšího mi osud opravdu přihrát nemohl:o). Otevřela se mi tím naděje to „své“ obdivované Rusko poznat de facto reálně. Jedna část mamutovy rodiny žije v UKR v horách (jupíííí) a druhá poblíž Tajgy: hned jsem vyzvídala, kolik by stálo se tam podívat (bohužel třicet litrů na letenku nemám, takže zatím nic).
Ovšem na Ukrajinu, na skutečnou Ukrajinu jsem opravdu dostala, na necelý týden, a nepopírám, že jsem z toho ještě teď totálně natěšená. Své nadšení jsem přede všemi sváděla na fakt, že můj milovaný dědeček byl také Ukrajinec...:o)))
Daja Swito
hrdě se hlásící k původu prarodiče:o)