Pokud bych měla atmosféru loňského roku splácnout do dvou songů, byly by to nepochybně Hung up od Madonny, kterou si v poslední době beru do pusy docela často, a společně s ní Trippin´ od Robbieho Williamse. Obě skladby mi lomcovaly emocemi o sto šest, krev se mi vařila a mysl jásala, a pokud se kterémukoliv médiu podařilo pustit je za sebou, byla jsem doslova blažená. Usínání u „Noc s Andělem“ je běžná sobotní praxe a mé mozkové pochody byly zmíněnými písněmi natolik nasáklé, že mne Hung up bez problému vyrvala ze tvrdého spánku, otevřela mi oči a jako za starých dobrých dob bez možnosti stahování jsem se těšila z videoklipu puštěného v TV. A podvědomě jsem si přála, aby hned za Madonnou byl Trippin´, a ono to vyšlo...!!! Dali ho. Jedna velká noční blaženost.
Robbieho Williamse jsem nikdy kdovíjak neuctívala, pořád mám tendence jej škatulkovat do spojení s Take That. Ale několik jeho kousků doma mám, včetně Intesive care, a přála bych si zažít jeho vystoupení naživo. Neexistuje nic fantastičtějšího než oblíbený song podaný na koncertě, a dosáhnout této mety v jednom kalendářním roce, tedy několik týdnů od sebe, to bych považovala za absolutní terno. „Hung up“ a „Trippin´“ live... to by bylo!!!!
A tak jsem se do toho obula se vší vervou, chutí a chtíčem. Hrála jsem o vstupenky na Robbieho, který narozdíl od Madonny do Praglu ani blízkého okolí bohužel namířeno nemá, tudíž jsem se na pár týdnů stala pomatenou bytostí, jež při zaznění prvního tónu songu Sin, Sin, Sin drapne telefon a automaticky volá do Evropy 2. Bez hlubšího zamyšlení, kolik je hodin a odkud „to“ hraje; nejednou se mi podařilo vytočit Evropu na základě impulzu podaného zcela jiným médiem, ať už se jednalo o konkurenční rádio stanici anebo MPtrojku puštěnou z okna. Hádám, že po telefonu jsem hrabala i ze snu, protože půl hodiny před budíkem se samovolně zapíná rádio (lidé s nízkým tlakem mají vstávat pozvolna a poklidně, prý...).
A když do okna mé kanceláře fascinovaně zírala jedna má známá, pročpak mám u obou dvou uší mobil... Mno, těžko se to vysvětluje, v čem tkví požitek poslechu tónu „tutututút“ ve formě sterea, že jo...:o) Nicméně v šanci na úspěch byla lepší Nokia než LG mobil. Z Nokie se nechalo dovolat, bohužel až moc rychle. Těch sprostých slov, když paní na ústředně Evropy2 prohlásila „ano, Evropa 2, ale bohužel jste v pořadí druhá (anebo pro změnu první), my ale potřebujeme v pořadí třetího.“
Ani o stresové situace nebyla nouze. V horkých chvílích, kdy bylo zřetelné, že útok na telefonní linku je na spadnutí, mi u dveří práce i domova zpravidla zvonila Móňa, se kterou to nikdy není řeč na minutu, tudíž jsem jedním uchem nervózně lapala rádio a druhým ji. Hra o poslední lístek probíhala v úzké spojitosti se silničáři, kteří se jakoby natruc rozhodli rozrývat silnici před mým kancelářským oknem, čímž mi odváděli signál na frekvenci zcela jiného rádia. A přiznávám se, že tehdy jsem minutáž Sin Sin Sin skutečně bezmocně protrpěla: zdalipak se rušička náklaďák stihne poposunout alespoň o metr, abych slyšela, které číslo padne... Během čekání na Sin Sin Sin zásadně zvonily vedle v kanclu telefony jako splašené a tak jsem podstupovala krátké sprinty s mobilem v ruce, lapajíce zvuk Evropy 2 z mého kanclu, přestože jsem hovořila na pevné. Jednalo se o momenty, kdy bylo nutné posílat důležité faxy a vyřizovat ještě důležitější vzkazy. Ale stihla jsem si u toho i zanadávat, taková jsem byla šikovná. Do akce „čísla“ jsem zapojila i Kay.tee, neboť občas nebylo v mých silách setrvat u poslechu Evropy až do 18ti hod, samozřejmě kvůli koni. Vlastně pouze ve dvou případech jsem při Sin Sin Sin nevolala, a ani jednou číslo nebylo výherní. V úterý jsem Evropě 2 poděkovala za zdržení, díky kterému jsem nevyjela s koněm ven, čímž jsem se vyhnula kruté bouři...:o)
Samotná tipovačka čísel sedaček virtuálního autobusu byla napínavá. Zpočátku se štěstí nikoho nedrželo, teprve až během druhého víkendu hry bylo na základě imaginárního rozpisu možné určit, kde přibližně jsou vstupenky. Má původní čísla bohužel výherní nebyla, ani „11“ a ani „14“, ale vítěznou „29“ jsem měla natipovanou již den předtím, než byla v rádiu vybrána. Další mé tipy byly těsně vedle: místo „17“ byla výherní „18“, a poslední lupen jsem místo „16“ odhadovala na „15“.
Zázrak se nekonal, můj vítězný pokřik v éteru Evropy 2 bohužel nezazněl, ale v nitru duše jsem spokojená, neb jsem udělala vše, co bylo v mých silách.
Popravdě jsem RÁDA, že už je po všem. Pomalu se zbavuji zvýšeného krevního tlaku při spuštěné Sin Sin Sin, přestávám mít trhané pohyby směrem k telefonu a začínám si zvykat na jiný telefonní tón, než je obligátní TUTUTUTUTUTUTUT (obsazeno, ucpáno, nedosažitelno), a naopak při běžném vyzváněcím tónu přestávám mít paralyzující stavy „ono to tam vyzvání.... ŽE BY??????“
Už jsem skoro normální bytost, hahahaha... O co asi tak budu hrát příště? Inu, o Madonnu. Proč ji nevidět víckrát, že ano?:o)))
Daja Swito
zblblá z čísel sedaček neexistujícího autobusu Evropy2
čísla sedaček, jak byla tipována: 27, 10, 13, 4, 1, 28, 23, 24, 30, 14, 20, 5, 3, 9, 29, 12, 18, 11, 22, 7, 16.................. konec hry, hurá, konečně.