V odpoledních hodinách, kdy jsem zuřivě sepisovala žádost o grant, jsem se podívala z okna: a ono světlo. Vida, den se opravdu prodlužuje, ale na rozdíl od loňska nepodléhám nutkáním přitáhnout koně a začít ho mordovat. Spíš naopak... Nejednou jsem se přistihla, jak mi kůň úplně vypadnl z denního režimu. Slastná svoboda, žádné pendlování mezi teplem domova a sychravými sračkami, žádné řešení časového rozvrhu, žádné „musím“. Nemusím, nemusím! Vegáč. Úžasný vegáč. Tak úžasný vegáč, že z něho pobolívají záda, a dojít k bankomatu představuje psychické trauma (zrovna moje banka musí mít na náměstí ten vzdálenější bankomat). Jak je to daleko? Pět minut rychlé chůze? Brrr. A fakt tam musím? Grrrr...
Nevím, čím jsem byla v minulém životě, ale zcela určitě to mělo něco do činění se zimním spánkem. Anebo lenochod, to je taková sympatická forma živočicha. Díky absenci péče o koně mi sice přibyl čas (ačkoliv čas je sám o sobě relativní) a jistě by nebylo od věci se alespoň trošku hýbat, ale prostě... mně se nechce. A to si pokaždé slibuji, že budu chodit do bazénu (zaplavat si), že budu chodit do tělocvičny (zacvičit si), že budu pravidelně větrat psa (a jeho tenisáky). Tenisovou raketu mám kde? U Prahy. Ale to je jenom dobře, aspoň se mám na co vymlouvat. Muhehe.
draace
Brad Pitt má fakt nádherné tělo.
A Legolasův zadeček je opravdu pevný. Ale on není můj typ. Já radši ty malý...:o)