(ZDE).
Ještě kdyby si draace na focení vzpomnělo! Přitom foťák s sebou mělo.
Setkání po 11ti letech s někým, kdo se vaším životem extrémně províjel, je megalomanská emoce. Zaprvé čekání, jestli přijede „pleš a pivní panděro“. Do toho grandiózní náhoda, kdy dotyčný telefonuje „jsem ve městě, kde Tě najdu?“, a zároveň parkuje naproti vašemu oknu. A zjištění, že vy i on vypadáte po těch letech naprosto nezměněni... Ačkoliv nepatrné rozdíly jsou: vy o deset kil lehčí, on těžší, a v obou případech k dobru. Plus překvapení, že už řídí s řidičákem, nikoliv bez.
Necelý den je málo, na zhodnocení 11ti let. Zaprvé vám nepřijde, že jste se tak dlouho neviděli, ani v nejmenším. Ksichty stejné, manýry také. Decentní změny jsou: u něho syn (celý tatínek:o), u vás poslouchání Evropy2 (cože???), plus nějaké ty díry „Samotáři? No jo... ti vlastně byli až po, co jsme se neviděli“. Tři kilometry po tmě pěšky do klubu za střízliva (totožné), zpátky pod vlivem rumu (tentokrát oba: to jsem opravdu tak tvrdě abstinovala, tehdy?) Hafo vzpomínek=novinek sice načatých, avšak nedokončených, protože líčení konkrétní záležitosti většinou vyvolá další a další informace, které je potřeba sdělit, výsledkem čehož je guláš a přehršť informací, které mozek nebere, protože není přece možné, že mezi tím vším je 11 let pauza.
Light my fire ve ska verzi víc než famózní: proč zrovna tam, kde jsme zrovna my?:o)
A co je nejvíc nejnepochopitelnější? Že je všechno „hustý“, u obou dvou. Jsou věci mezi nebem a zemí, a já jsem si jistá, že mě čeká fenomenální čekání na důchod.
draace
Hustý, hustší, nejhustší Deja-vu.
Kdyby mi někdo předevčírem řekl, že si budeme my dva esemeskovat...:o)))