Odhaduji, že každý minimálně jednou zažil onen pocit, kdy bezprostředně po procitnutí netuší, kolik je hodin a co je za den. Ani mě neminuly situace, kdy jsem za světla ulehla, prospala X počet hodin, a po probuzení se jala oblékat do koňských hadrů a pospíchala nakrmit, před odsunem do práce. A ejhle, on byl stále ještě včerejší den, akorát že již za tmy.
Opačná situace vypadá takhle. Z pátku na sobotu naspáno zhruba 5 hodin, ze soboty na neděli skoro nic, protože hladina kofeinu z coly hladce anulovala stádium otupělosti z rumu. A mozek by tak rád tvořil, ale nejdříve je nutné se věnovat cizokrajné návštěvě, až do jejího odjezdu; pak teprve počítač. Ale nejde to bez zívání a dalších trapných projevů spánkového deficitu, a tak zhruba kolem čtvrté hodiny odpolední hodíte polohu ležmo, za účelem jedné-dvou hodin posilovacího spánku. Po probuzení se venku šeří, takže bude něco málo před sedmou... Ale kdo kruci pustil rádio?
Rádio se pustilo samo. Rádio se samovolně zapíná deset minut před šestou, ale ranní, nikoliv večerní. Zrada! Neděle v čudu, půl dne práce také, a k dovršení všeho již třetí týden do éteru promluví Bouček.
Zelené Peklo rozválcovalo Spartu z 2:2 na 5:2, a to v posledních třech minutách zápasu. Úžasné pondělní ráno!
Monitor bliká, neb je zahlcen přívalem skype zpráv... Všem se omlouvám za ignoraci:o)
draace
Sobotní odpoledne v sedle cizího koně přineslo své ovoce: bolí mě půl draacete.
A zase ryzák! :o)