Ve svém líčení popisujícím pátek jsem zapomněla zmínit adrenalin, který jsem prodělala cestou domů, ve druhém autobuse. Ano, právě v tom autobuse, před kterým jsem v dešti a ledovém větru čekala, než se řidič vykecá s řidičem busu, kterým jsem přijela. Byla mi zima, čvachtající boty mou beznaděj nafukovaly a nepřála jsem nic víc, než aby šofér už doopravdy (tedy ne pouze jakože-skoro-už) přišel a pustil nás do nitra sice studeného, ale alespoň suchého a bezvětrného dopravního prostředku.
Pán se však vykecával dlouho. Možná právě proto poté spěchal. Tedy ne, že bych nikdy předtím neabsolvovala divoké busoidní jízdy, protože o stylu krosení silnic a předjíždění kamiónů či vleků s koňmi ze strany oranžových vozidel Student Agency vím své, jak z pozice pasažéra SA, tak i spolujezdce zmíněnými kaskadéry předjížděného. Nicméně tohle byla stará rozrachtaná Karosa, která střihala serpentiny a zastavovala provoz všeho, co jelo v protisměru. A to mi nahnalo strach, když veškerá osobní auta raději vjížděla do škarp, zatímco „náš“ bus nezpomalil ani o píď.
V nejhorším úseku zatáček jsem si v duchu představila situaci případné dopravní nehody. Bum... a posléze čekání na pomoc. V promočených šatech, ve čvachtavých botách, pár kilometrů od domova v místě, kde lišky dávají dobrou noc. A zachvátila mě panika, protože tohle bych psychicky nerozdýchala: jít pěšky, když se čerti žení, není o nic horší, než kdesi v lesích zoufale čekat a postupně zmrznout nadoraz. Brrr!
Poslední předjetí traktoru zapřaženého v takovém tom velkém a dlouhém, co umí orat pole, jsem zhodnotila s modlitbou na jazyku: já tady fakt nechci zkejsnout, prosím... A přání bylo vyslyšeno: nebourali jsme. Uf.
draace
Ponaučení?
Stejné jako minule: nepohrdejte deštníkem. Muhehe.