Vypečený víkend. Další návaly deja-vu... A hned dva najednou. První jsem absolvovala v pátek k večeru, kdy jsem prošla obdobným pocitem, jako před čtyřmi roky (téma – nechat si udělat pas), a rázem se mi vybalila vzpomínka na mamuta. A fest živě, včetně jeho oznámení, že na to mám dva týdny, protože s ním pojedu na Ukrajinu. Famózní pocit, pro mě, protože jak mě dovolené na západě nelákají absolutně vůbec, tak mě zapadlé ukrajinské hory, kde lišky a medvědi dávají dobrou noc, fascinují. A jeli jsme, onehdy. A týž večer, kdy jsem si zavzpomínala, se mi mamut ozval (zdravím:o) a jak jsme konverzovali, přišla jsem si naprosto stejně jako před lety: akorát že onehdy slůně „nevysílalo“ přímo ze své postele, z notebooku a skrz kameru.
Druhá deja-vu spojená se vzpomínačkou... V sobotu večer, tedy po pátečně sobotní párty (3 hodiny spánku) a následující celodenní honičce (Hurá Hry), nás Evík vezla do Krasíkova. Nikča chtěla vidět lamy a také pštrosy, jak honí divoké prase. Evík navrhla nejet mou osvědčenou trasou, že prý by radši po manětínské, a protože ona byla řidič, neprotestovala jsem. Výsledek? Místo Konstantinových Lázní jsme dosáhli předměstí Plzně, a to z druhé strany, tedy nic, co by jakkoliv souviselo se státovkou Plzeň – KV, po které jsme potřebovali jet. Ono to bylo krapet podezřelé, když jedna cedule ukazovala doleva Plzeň 48 km a druhá doprava Plzeň 46 km, a mé „asi spíš doprava“ nikdo nebral vážně. Mno, vážně: já nemůžu jezdit s Evinou, protože když se směje jedna, musí se smát i druhá, a když už druhá nemůže, tak hihňání chytne tu první. Ale humor nás přešel, protože se šeřilo, byli jsme „někde“ a naše jediné spojení s Krasíkovem, byl Petr s „já nemám benzin, abych pro vás dojel“.
Nicméně našli jsme se. Evina frčela domů, protože hlídání její dcery bylo jednou nohou v průseru za pozdní příchod domů, my šťastné přestoupily do felicie, směr Krasíkov. Nicméně vjezd do prostor čerpací stanice byl deja-vu: totožné leknutí „jsme v protisměru!“ a panika, kudy, jak, kam a proč, a co to tady je sakra za bludiště a jak z něho? Takže další záchvaty a vysmáto.
O den později, když jsme na této naší přestupní stanici parkovali, jsem si vzpomněla, že včerejší deja-vu jsem zažila s jedním ex-přítelem, před nějakými uhm odhadem čtyřmi pěti lety. A když jsem zjistila, že stojíme vedle modré Fabie, do které tankuje kdo jiný, než právě on, kterého jsem za poslední tři roky viděla dvakrát, a to kdo ví jestli... Je normální, potkat se zrovna tam?
Asi ano.
draace
Děje se tohle jenom mně?
:o)