bílý kůň v kočáře...
Takhle zní titulek týkající se pohřbu Michaela Jacksona. Bílého koně do kočáru však já nedoporučuji:o)
A co dalšího nového? Pokaždé, když už si myslím, že jsem absolutely ok, mě něco dojme a rozbourá. Na jednu stranu úžasný pocit: formy vyjadřování smutku jsou různé a na rozdíl od horkých novinek potěší. Ale jinak... už aby to bylo pryč.
A jelikož smutek se nejlépe zahání prací, naplánovala jsem si na středu znovu-vybudování ohrady, nahoře. Naposledy páskou proběhlo cosi dovnitř a koně ven, takže bylo nutné verzi plotu vylepšit. Plány krásné, ale ranní probuzení s oním pocitem „co se sakra děje?“, mi na radosti nepřidaly. Bolest zad (svalovina na bedrech) jsem si nedokázala logicky objasnit: že by se až teď objevily následky dlouhého stání na koncertě Depešáků? Nebo snad dvě noční příhody spojené se zažíváním, během kterých jsem na toaletě zvládla přečíst obě poslední čísla Paddock Revue?
Asi těžko. Nicméně bolavé svalstvo se nejlépe rozhýbe prací, takže jsem se zkřiveným obličejem vyrazila. První hodinu to ještě šlo, ale v těch dalších funkce zádových svalů klesala. Potřebovala jsem si proklestit cestičku, která by umožňovala v trnkami a šípky prorostlém křoví vést drát s elektrikou, a nejednou se mi přihodilo, že snaha zvednout levou nohu vyšla naprázdno, a prásk sebou do trní. Nejhorší bylo přelézání padlých kmenů, kdy jsem musela ručně nohu zvedat a vedla jsem sama se sebou bouřlivou diskuzi na téma „au... *****... au“. A ohýbat se? Doprava trošinku ano, doleva vůbec.
Mimoto jsem zjistila zásadní fakta týkající se mého mobilu: ač ten telefon nesnáším od pohledu, koupila jsem si jej kvůli MP3 přehrávači. Ale že to bude hrát mono do sluchátek, to mě tedy dorazilo. Je vůbec v jednadvacátém století přijatelné, aby něco do sluchátek hrálo mono??? Mimoto ten přístroj uložil nové songy na kartu tak, že je automaticky nechtěl přehrávat: samovolně načítal pouze ty původní, tudíž jsem poslouchala pořád dokola ohraných 9 songů, zatímco nové skladby šly pouštět pouze po jednom. A když začalo pršet... No prostě jsem nešla domů, natruc a najust. Ani bouřka mě nevyhnala, ani hlad a žízeň, dodělala jsem to, i kdyby měly padat trakaře (naštěstí nepadaly).
Nejhorší byla poslední hodina. Táhlo na půl sedmou, a já musela: jít dolů se vším nářadím, což z kopce hodně bolelo. Mnohem víc ale bolelo do kopce, ač již bez nákladu: nejprve s koňmi, aby si mohli za světla prohlédnout můj nový a jistě nesmrtelný plot. Posléze jsem musela dolů, vypnout ohradník. Pak nahoru, napojit nový úsek plotu do elektrické sítě... a pro změnu dolů, pustit proud. A pak nahoru, otestovat, jestli plot probíjí až do úplného konce.
Nikdy bych nevěřila, že foťák dokáže být tak těžký:o)
draace
No ale největší šok: viz obrázek níže.
Jde o začátek klipu Whatzupvitu.
A otázka zní: jde o souvislost ze Zeměplochou Terryho Pratchetta? I když je Země kulatá?
A není těch náhod už nějak moc? Znám ten klip tolik let, a nikdy mě to netrklo...
