„Snížek bílý, pole sílí.“
Pravil můj muž poté, co jsme si zděšeně prohlédli ulici.
Tedy ne, že by to z okna vypadalo přívětivěji, ale střet s realitou tváří v tvář je vždy bolestivější, co si budeme namlouvat.
Protože ho napadlo fakt hodně.
Praktická ukázka “Ne, kocour půjde spát pěkně do krabice, protože i já se v noci potřebuji vyspat!”
Ožehavé téma každého Nového roku. Protože zvířata za lidskou debilitu opravdu nemohou...
Jen s malým rozdílem: letos byl ne úplně koňský. S ohledem na počasí, které více než ryzí zážitek slibovalo zlomenou nohu, si holčičky tradici odbyly sice na koňské překážce, ale na vlastní pohon. A samozřejmě vysmáté, protože čím více s nimi tříská puberta, tím slyšitelnějšími jsou.
Dokonalá ukázka, jak prekérní dokáže být chtíč “přece nebudu pořád mluvit jako Monika” (tedy jako kanál), když jste atakováni vystihující životní myšlenkou, která naprosto spontánně vyleze z vaší nejmoudřejší přítelkyně (která bohužel bydlí skoro sto kiláků daleko) a kterou v letošní bilanci nejde necitovat.
Rok se s rokem sešel, všichni to známe. A samozřejmě jsem si vědoma skutečnosti, že v těchto místech by prvořadě měla viset megalomanská omluva, za tu příšernou skoro už roční informační díru, byť není vůbec jisté, jestli sem ještě vůbec někdo chodí číst.
Anebo spíš čekat.
Ze strany EQUICHANNEL.cz trošku překvapující rozhodnutí, protože co si budeme namlouvat, moc toho ze mě nevypadlo, od dob “Mýty kolem dostihů” – seriálu o dostihových koních, kam jsem přispěla jen dvěma díly (zbylé byly naprosto precizním dílem Evy Holubcové a já jsem vděčna, že jsem si mohla přihrát polívčičku).
Pravda, úplně jen můj časosběr to není, protože ústřední fotografii jsem já pořídit nemohla už jen z důvodu, že v dané době bych fotoaparátem maximálně tak několikrát třískla o zem. Na světě jsem sice už byla, ale ne ve stavu schopném fotit.
Kterému můj muž syslí místo vedle okna :-)
A bylo to moc fajn :-)