Platí i u koní.
Ve všem je potřeba hledat něco pozitivního.
I když v případě sněhu to dost bolí.
A zatímco holčičky vidí romanticky dopadající sněhové vločky,
já vidím půl metru bláta a sraček,
která z toho vzniknou,
až to za den/dva roztaje.
Když je bez aut.
Na pořízení vlastního krmítka v našem domečku jsem se těšila jako malé dítě.
Ono mít rej ptáčků za sklem balkonových dveří je prima, u nás výborná pozorovatelna přímo z postele. A tak jsme na sklonku loňského roku pročesávali nejmenovaný hypermarket, protože když tam mají všechno, mohli by mít i krmítka. A fakt že jo, měli.
Protože když jsem se koupala, bylo tam 15,4°C...
Tak co, taky se těšíš na 25.leden? ;-)
Aneb spokojení koně a jejich lidé.
Pár slov si určitě zaslouží i nultý ročník naší zbrusu nové tradice, koníkovské.
I když on tak úplně nultý není, když jsme podobnou akci spáchali již vloni, takže beru zpět – jde o ročník další. A popravdě nevím, jestli o první, když minulý byl nultý, anebo již druhý, protože vloni prokazatelně jeden proběhl...
... když už je námi obývaná. :D
I koňáci (Ó Bože, jak strašně já nesnáším termín “koňáci” – to se slovem popsat nedá) coby sorta dodržují tradice. A dodržují je rádi, takže sociální sítě jsou na sklonku roku obohacovány fotkami vyjížděk, které jsou tradičně vánoční, tradičně povánoční, tradičně silvestrovské, tradičně novoroční. Výhodou těchto tradic je skutečnost, že účastnit se jich může naprosto každý, kdo má k dispozici koně schopného být na fotce (sedět na něm nemusíte, stačí být součástí davu). Tyto tradice utužují vztahy v kolektivu a alespoň jednou/dvakrát/vícekrát slepí sváteční a závodní jezdce dohromady, což je fajn.