Jen s malým rozdílem: letos byl ne úplně koňský. S ohledem na počasí, které více než ryzí zážitek slibovalo zlomenou nohu, si holčičky tradici odbyly sice na koňské překážce, ale na vlastní pohon. A samozřejmě vysmáté, protože čím více s nimi tříská puberta, tím slyšitelnějšími jsou.
Dokonalá ukázka, jak prekérní dokáže být chtíč “přece nebudu pořád mluvit jako Monika” (tedy jako kanál), když jste atakováni vystihující životní myšlenkou, která naprosto spontánně vyleze z vaší nejmoudřejší přítelkyně (která bohužel bydlí skoro sto kiláků daleko) a kterou v letošní bilanci nejde necitovat.
Rok se s rokem sešel, všichni to známe. A samozřejmě jsem si vědoma skutečnosti, že v těchto místech by prvořadě měla viset megalomanská omluva, za tu příšernou skoro už roční informační díru, byť není vůbec jisté, jestli sem ještě vůbec někdo chodí číst.
Anebo spíš čekat.
Ze strany EQUICHANNEL.cz trošku překvapující rozhodnutí, protože co si budeme namlouvat, moc toho ze mě nevypadlo, od dob “Mýty kolem dostihů” – seriálu o dostihových koních, kam jsem přispěla jen dvěma díly (zbylé byly naprosto precizním dílem Evy Holubcové a já jsem vděčna, že jsem si mohla přihrát polívčičku).
Silně návyková záležitost! :-)
Ano, už je to rok.
A baví mě moc.
A nejen kvůli historii samotné...
When comes the shaking man
A nation in his eyes
Ve všem je potřeba hledat něco pozitivního.
I když v případě sněhu to dost bolí.
A zatímco holčičky vidí romanticky dopadající sněhové vločky,
já vidím půl metru bláta a sraček,
která z toho vzniknou,
až to za den/dva roztaje.
Tak co, taky se těšíš na 25.leden? ;-)